Srpen 2017

Čím jsem starší, tím jsem větší skeptik

Včera v 12:05 | AD. |  Stalo se
Dneska jsem se rozhodla psát na takové zvláštní téma, ale je to něco nad čím přemýšlím a občas řeším, a mám taky pocit, že by se s tím třeba někdo mohl soucítit. Jak si člověk tak proplouvá řekou života, věci a priority a názory se mění všimla jsem si poslední dobou, že čím dál víc mně k zemi táhne takový ten chladný skepticismus...

Ono být skeptik a nevěřit v nic asi pro spoustu lidí není nic špatného nebo zvláštního. Ale já jsem vždycky byla člověk, který tak nějak "věřil v něco víc" asi stejně jako většina lidí. Kór Češi mi přijde jsou na to takoví experti - jsme jeden z nejvíce ateistických národů, ale když se zeptáte, každý druhý Čech vám řekne, že v něco víc věří, akorát vlastně neví v co... Já to tak taky měla. U nsá se o náboženství nemluvilo nikdy, a za to jsem taky dost ráda, ale aniž by mi kdokoliv říkal tak či onak, vždycky jsem prostě měla víru, že něco víc je. Vždycky jsem věřila v duchy a podobné věci, ale nikdy to nebylo víc. Když mi pak bylo cca čtrnáct, stala jsem se satanistkou. Na to si asi hodně lidí bude kroutit očima, ale já jsem to nebrala jako nějakou pubertální rebélii, brala jsem to jako seriózní víru a v "mého boha" fakt věřila. Poté jsem upadla do spárů ezoteriky, která je fajn, neříkám že ne, ale ať chcete nebo ne, ezoterika mi vždycky bude trochu zavánět kultem. Má to takovou hezkou schopnou totálně oblbnout a pohltit lidi svými ideami. Po nepříjemných událostech v životě jsem se dokonce zkoušela obracet na křešťanství, což tedy, ehm ehm, jsme věděli už na začátku že nevyjde, protože na to ujetý náboženství já mám prostě moc volnýho ducha a vlastních myšlenek, abych tomu dokázala věřit.


Absurdní vlaková doprava v Anglii

Pondělí v 21:41 | AD. |  Stalo se
Člověk tak nějak očekává, že když se přestěhuje do tak "rozvinuté" a moderní země jako je Spojené království, většina věcí kolem něj bude proti Česku krásně moderní, nová, luxusní, funkční a super. No, ve většině případů tomu tak je, ačkoliv samozřejmě nemůžu mluvit za každý kout a kousek země, ale zatím co jsem se s tím tak setkala, obchody jsou lepší, autobusy jsou lepší, prostě většina věcí funguje jak by si jeden představoval a je na takové úrovni, co byste od Anglie očekávali.

No, a pak je tu vlaková doprava.

Přísahám bohu, kdybych věděla jak to tu chodí, nikdy bych si ty roky co jsem na střední každý den dojížděla vlakem na České Dráhy tak nestěžovala. A já vím, ona je to taková klasika a skoro zvyk si na České Dráhy stěžovat, protože bůhů desetiminutové spoždění, bůhů nasněželo a vlaky nejedou, blah bla blah, jsme prostě Češi a hrozně rádi si stěžujeme a co si budeme povídat, České Dráhy k tomu docela dost napomáhají. Ale zkušenosti, co jsem měla tady, konkrétně tedy s Great Western Railway je docela jiný kafčo. A nechci zase úplně kydat hnůj úplně - vlaky samy o sobě jsou lepší. V teple se nelepíte k nechutným koženým sedadlům, vagóny nejsou tak hlučný, že pomalu ani neslyšíte hudbu přes sluchátka a nehážou s váma ze strany na stranu. Ale ten přístup... Oh my. Začněme tedy s tím, co mně donutilo napsat tenhle článek.

Příhoda numero uno.

Aneb moje první nepříjemná zkušenost, která mně jemně traumatizovala. Jako každý víkend jsem absolvovala skoro dvouhodinovou cestu za přítelem. Naivně ještě s koupeným sushi a představou, že budeme mít hezký večer jsem vyjela z Londýna, jenže hned na druhé zastávce, Southallu jsme zastavili a vlak stál a stál a stál. Po chvíli nám bylo oznámeno, že někdo skočil pod koleje a vlak bude mít hodinové spoždění. Už jen to mně namíchlo, ale fakt že ten idiot se teda alespoň už i potrestal mi dával trochu uspokojení a taky je mi jasný, že s tím prostě oni nemají nic společného. Jenže sranda začala, když jsme se tedy s dalšími cestujícími začali shánět po nějakých bližších informacích, protože byl pátek a všichni jsme někde museli být, že. Pomalu se rozpadající Ind za okénkem nám neustále opakoval, že nic neví a nic nám neřekne. Minuty plynuly a nikdo z celý stanice nám nebyl schopen říct, co se bude dít anebo jak se máme dostat na místo určení.

Říkám si okej, to v pohodě, přistoupila jsem k okénku asi potřetí a ptám se, jestli nám tedy přistaví nějaké autobusy a odvezou nás buď na místo anebo někam, odkud se dostaneme tam, kam potřebujeme. "No." Při tý letmý odpovědi se mi udělalo úplně špatně, tak jsem se na něj zadívala a zeptala se, co tedy hodlají dělat, anebo jak se máme prostě někam dostat, buď zpět domů anebo na místo určení. Pokrčení rameny, neví se, nejsou informace. Přidala jsem si v tu chvíli fakt jak v Jiříkově vidění. Takže abychom si to ujasnili: v zablešeným Česku by byl autobus přistavený do dvaceti minut, ale v UK jste prostě "on your own"? No ty vole.


Filmové zážitky května 2017

Sobota v 14:05 | AD. |  Filmové zážitky

Alien: Covenant, 2017

Alien filmy jsem měla vždycky ráda, už od dob co jsem na ně jako malá koukala s babičkou, což si uvědomuji že je asi trochu zvláštní kombinace. Každopádně, Prometheus pro mně byl film, který jsem do Alien série tak nějak ani nezařazovala, bylo to prostě nějaké nemastné neslané sci-fi s kupou trapného filozofování. Covenant je sice pořád tak trochu na stejný styl, ale už se konečně vrátil ke kořenům téhle super filmové série a to k hororu a napětí a to se mi na filmu nejvíc líbilo. Byla jsem při sledování v kině pořád napjatá, ano sice jsem si dávala hlavu do ruk kvůli tomu co zase ty hloupý postavy vyvedou, ale bylo v tom napětí a neusínala jsem jako u Prometheuse, takže za tohle určitě dávám palec nahoru a film se dle mého celkově povedl.

Filmové zážitky ledna & února 2017

6. srpna 2017 v 20:06 | AD. |  Filmové zážitky
Po době neaktivity jsem se rozhodla, že tenhle blog bude především sloužit pro filmové recenze, jelikož filmy a seriály sleduju pořád a vždycky sledovat budu, takže nehrozí nějaká nechuť anebo ztráta inspirace pro psaní. Po zveřejnění tohoto článku z ledna už budu přidávat aktuální. Jelikož mi do článků nejdou normálně přidávat obrázky, asi to bude trochu komplikovanější, ale tak budiž, tak moc už mi blogování nejede abych se kvůli rozpadajícímu se blog.cz stěhovala.


Split, 2016

Na tenhle film jsem se rozhodla dívat s docela hodně velkou dávkou skepticismu a nejistoty. Obecně totiž filmy a především horory nevrhají úplně nejlepší světlo na lidi s psychickými nemocemi, spíš to dělají jaksi všechno horší, a tenhle film měl být o někom s multiple personality disorder, takže jsem byla fakt hodně nejistá a trochu proti tomu filmu i brojila když byly venku jen trailery. Musím ale říct, že jsem byla dost překvapená, že se mi film líbil. Přišel mi zajímavý a znázornění zmíněné nemoci taky nebylo nejhorší - samozřejmě to bylo trochu přehnané vzhledem k tomu že se pořád jedná o horor, ale ty "normální" části byly znázorněny vcelku slušně a dokonce se mi líbil i celkový premise filmu... Takže tohle je jeden z těch filmů, u kterých jsem vážně nečekala, že odejdu spokojená, protože jsem od něj nečekala nic dobrého. Split ale překvapil.

Hluboký oceán: palivo pro noční můry

5. srpna 2017 v 13:47 | AD.
Pro ty, co se trochu zajímají o naší planetu Zemi a přírodu a tak podobně, asi není úplnou novinkou, že oceán je fascinující, rozmanité místo. A ještě chvíli bude, dokud díky rybolovu a globálnímu oteplování všechyno nevybijeme, ale to je jiné téma na jiný, pochmurnější článek. Tenhle sice taky nebude úplně veselej, ale snad někoho zajme a možná i trochu postraší. Alespoň trošku. No, věřím že až uvidíte, o čem se chystám psát, tak se při plavání v moři úplně nejlíp cítit nebudete.

Přijde mi fascinující, že je pořádně zmapováno jenom 5% oceánu.

A když si to vezmete, tak to je neskutečně malá plocha. Člověk si ani neuvědomí, že obrovských 75% naší planety je pokryto vodou. Většina z ní je proto neprozkoumaná a nikdo nemá tušení, co se v něm může nalézat. Oceán je navíc mnohem, mnohem hlubší, než si většina z nás dokáže představit. V tomhle článku se teda pokusím postupovat hezky od hladiny dolů do hlubin a popsat, co jsme zatím objevili, že se tam dole skrývá...

Když už se tedy bavíme o noření se do hlubin oceánu, můžeme začít tím, v jaké hloubce od hladiny se pohybují potápěči. Normální, rekreační potápění se typicky odehrává do nějakých 40 metrů pod hladinou. Ve sto metrech už hrozí nebezpečí dekompresní nemoci, která vzniká snížením okolního tlaku, ovšem pouze v případě, že člověk není opatrný. Rozhodně to ještě není limit, kam až se může člověk potopit. Muž jménem Herbert Nitsch je držitelem světového rekordu díky tomu, že se potopil do hloubky 214 metrů a to pouze na jeden jediný nádech! Několik desítek pod tímhle číslem je světový potapěčský rekord Ahmeda Gabra, který dosáhl hloubky 332 metrů.
Pro představu, přes sto další metrů dolů, tedy 443 metrů pod hladinou je ekvivalent toho, kdybyste ponořili pod vodu Empire State Building. To vám snad dodá představu o tom, jaká zatracená hloubka to je. Ale nebojte, ještě rozhodně nekončíme.