Červen 2017

Chelsea in Bloom, k-pop koncert a další šílenosti prvního týdne

Středa v 20:13 | AD. |  Stalo se
Jelikož jsem v jádru líná asociální podivínka, takovou hlavní náplní mého života je neustále se nutit se změnit a něco dělat. Jinak bych asi vážně jenom 24 hodin denně seděla na zadku doma, jedla a hrála hry nebo projížděla internet. Stěhování se do Londýna bylo pochopitelně naprosto ideální šancí, jak to znovu zkusit a tak jsem si před odjezdem řekla, že když tedy konečně budu bydlet ve městě, kde se pořád něco děje (jeden by řekl že je to tu úplně bombový, lol, kdo ten těžce černej vtip chápe, má bodík) tak toho musím sakra využít. Musím říct, že první týden (nebo přesněji řečeno víkend) se mi to docela dařilo.

Nejdřív ale něco málo o mé nové rodince.

Na jednu stranu si říkám, proč jsem si to udělala a vybrala si tříletá dvojčata, na druhou jsem spokojená a asi bych měla jen mírnit můj neutuchající kritický hlas provázející mě celý život a neustále hledající chyby na všem kolem... Protože si myslím, že jsem měla ve skutečnosti s touhle rodinou sakra štěstí. Moje minulá rodina byla fajn, ale trochu nestabilní a tak nějak zvláštní. Host mum a dad, co mám teď jsou neskutečně open minded a takoví mladí v duchu, za což jsem hrozně ráda. Hlavně host dad si se mnou pořád snaží povídat, zdá se že ho má existence snad vážně zajímá, bavíme se občas o hrách a tak, což je sice pro mě jakožto někoho neschopného vést small talk anebo vymyslet o čem mluvit docela utrpení, ale na druhou stranu jsem ráda, protože je to milý a fajn. Že rozhodně nejsou v žádné finanční tísni, což moje minulá rodina tak trochu byla, je taky plus.

Děti... jsou prostě děti. Ačkoliv mi občas lezou na nervy, ono nelze asi očekávat nic skvělého od tříletého dítěte a je mi jasné, že by mohli být mnohem rozmazlenější a větší noční můry. Všechny děti vyvádějí a brečí a mimo pár drobností jsem s nimi neměla zatím žádné problémy, zatím na mě nevzali baseballku ani na mě nekřičeli, ať se vrátím do svojí země, takže spokojenost. Ač jsem tedy vždycky na konci týdne, což jsou pro mě jen tři celé pracovních dny naprosto psychicky i fyzicky odrovnaná. Kdo by řekl, že člověka děcka tak vyšťaví. Jak to dělají lidi s dvojčaty v ČR, kde aupairky nefrčí, to si moc nedovedu představit. A to jsem na začátku v duchu pindala, jak jsou tu lidi pohodlný, že se nedokážou postarat o vlastní děti jako my. No, ono asi proto, že to není tak jednoduchý. Všichni co to dělají sami rozhodně mají můj respekt...


Milgramův experiment

Úterý v 15:19 | AD. |  Psychologie
Rozhodla jsem se sepsat pár článků o psychologických experimentech, protože mi přijdou neskutečně fascinující. A jak je asi jasné, že o těch hezkých psát nebudu, ale budu se zaměřovat spíš na ty, co jsou fascinující tím špatným způsobem - svými děsivými výsledky anebo jejich průběhem samotným. A Milgramův experiment mi přijde jako takový mírnější, s kterým by se hodilo začít...

Milgramův experiment je zajímavý v tom smyslu, že v určitém smyslu trochu vysvětluje chování nacistů při druhé světové válce. Protože právě při tomhle si člověk myslí, že všichni nacisté byli prostě hrozní lidé a oni byli, ale tenhle experiment trochu nastiňuje to, co mohlo mít velký vliv na jejich chování a celkovou mentalitu, což si možná uvědomíte při čtení. Abychom tedy začali se základy - Stanley Milgram byl americký sociální psycholog a zmíněný experiment, který se odehrál v roce 1963 měl ukázat, jak daleko jsou lidé schopni zajít při následování pokynů od autorit.

Milgram založil experiment tak, že nejdřív vystavil inzeráty v místních novinách. Nebylo v nich řečeno nic víc, než že se jedná o experiment, který se zaměřuje na učení, odměna byla 4 dolary. Když experiment začal, probíhal tak, že dobrovolník byl v místnosti s dalším člověkem, o kterém si myslel, že je také člověk reagující na inzerát - ve skutečnosti šlo ale o spolupracovníka Milgrama, který o všem věděl. Oběma byly poté "náhodně" rozděly role "učitele" a "žáka" s tím, že role učitele vždycky padla na skutečného dobrovolníka. Žák byl potom odveden za zeď a přivázán do křesla a učitel byl posazen před eletrické zařízení, zatímco žák měl na druhé straně pouze mikrofon a reproduktor. S učitelem byl zároveň v místnosti vedoucí pokusu jako dozor. Učitel měl následně v podstatě říkat slova a žák je měl opakovat s tím, že pokud žák zopakoval slovo chybně, dostal elektrický šok.


Aupairování na druhou

Pondělí v 11:23 | AD. |  Stalo se
Tenhle blog a jeho první pořádný článek po obnovení začíná tím, jak jsem si po roce konzumního, otrockého života pracujícího ovčana začala říkat, že mě to zase nějako nebaví a zase bych potřebovala změnu. Začíná to vypadat jako moje další charakterová vada - nestálost. Pomalu už ani rok nevydržím na jednom místě; hned po pár měsících začnu být jak na trní a toužit po změně scenérie... No, co jiného se dá dělat, než ty touhy poslechnout.

Tak jsem se rozhodla, že zase někam vyrazím...


Můj prvotní plán byl jet makat někam do Skotska, ideálně do Edinburghu, který mi od minulé návštěvy převelice chybí. Nakonec mi ovšem došlo, že otročit akorát jinde a v ještě horším podmínkách se mi ještě tak úplně nechce a tak jsem se jako správné rozmazlené kotě rozhodla pro tu jednodušší volbu - jít opět dělat au-pair. Sakra, někdo říká, jak to maj holky těžký, ale copak se může kluk sebrat a jet si pracovat do cizí země za celkem dobrý peníze jen za to, že dělá služku a stará se o děti? No, jistě že může, ale těch příležitostí zase tolik není. My nepotřebujeme víc než pár dnů hledání vhodné rodiny, které byly pro mě asi jako vše v životě neskutečně stresující, protože vedle ubíjející sebekritiky a představ o tom, jak si mě určitě nikdo nevybere tu byla i nervozita ohledně toho, kdo je ta správná rodina a co když zase udělám chybu? Abych tedy byla přesnější - moje minulá zkušenost nebyla nejhorší, nebyla vlastně tak hrozná a za hodně jsem si mohla sama; takové holt první zkušenosti bývají. Tentokrát jsem proto chtěla udělat všechno správně. Nepřijímat nabídky rodin, co nebydlí v Londýně jen proto, že mi přijdou sympatičtí a pak fňukat, ale fakt si stát za tím, že když se někde budu starat o něčí spratky, tak to sakra bude ve městě, kde chci a ze kterýho můžu vytřískat co nejvíc!


13 Reasons Why 13 Reasons Why Is Total Shit

14. června 2017 v 16:01 | AD. |  Nezávratná moudrost
Abych pravdu řekla, hodně dlouho jsem ohledně ničeho necítila takovou tu syrovou nenávist a docela mi ten pocit chyběl. Dnes jsem ale dosledovala seriál, který jsem všude neustále slyšela doporučovat a neměla jsem tušení o čem vlastně ani je jménem Thirteen Reasons Why. Už fakt, že ho doporučovali většinou lidi co mají "-náct" mi měl něco říct, ale přeci jen mě od nich dělí jen pár krátkých roků a tak jsem nečekala, že by pro mě ten seriál byl takový fail jako byl, ale bohužel se tak stalo.

Thirteen Reasons Why je jedna z největších sraček, co jsem poslední dobou viděla a dovolím si v tomhle článku jak pro vlastní mentální dobro tak v naději, že je na světě někdo, kdo sdílí můj názor, vypsat proč.

Reason 1

Ano, hned na začátek musím tomuhle seriálu tak trochu uznat fakt, že je tu zcela jasně dáno, pro jakou věkovou skupinu byl vytvořen. Dokonale jsem v tom viděla všechny ty trapný teenage tropes ale co mi prostě hrozně vrtá hlavou je, že mi je jenom dvacet něco a i tak mi přišel ten seriál tak příšerně klišé. Vždyť jsem ještě před nějakou dobou taky byla puberťák, tak proč jsem při sledování toho seriálu a řešení problémů a poslouchání argumentů hlavních postav připadala jako znuděná třicítka neschopná se soucítit s myšlením náctiletých?