(Novo)roční pocity / 2017

31. prosince 2017 v 19:42 | AD. |  Nezávratná moudrost
Konec roku, opět... Přísahám, že on se ten čas snad vážně zrychluje čím je člověk starší. Tenhle rok doslova uběhl tak rychle, že to je jako mrknutí. A přitom se toho stalo tolik. Já jakožto člověk co se absolutně nedokáže orientovat v čase to mám ještě těžší, protože něco co mám pocit že se stalo před měsícem mohlo být dva roky zpátky a tak podobně, ale stejně to pociťuju.

Menší povídání, než začnu se shnurtím... Nový rok je pro spoustu lidí novým začátkem, to není žádné tajemství. Ačkoliv je v módě teď zase stát za tím že "new year new me" je bullshit, pro spoustu lidí je to pořád prostě taková symbolická možnost jak nabrat novou energii. Může tomu být ale i naopak. Všímám si toho poslední dobou, toho jak tohle všechno naše společnost bere. Ač pro někoho může být nový rok nový začátek a jsou namotivovaní být lepší, především sociální média a ten svět ve kterém teď žjieme, co je s nimi tak hrozně propojený, mají takový zvláštní způsob jak člověka udělat méněcenným. Instagramy a YouTuby jsou plné mladých lidí, kterým je s těží dvacet a jsou milionáři, mají obrovský following a ve svém životě už dokázali všechno možné. Zdá se mi, že je svět hrozně hnaný takovou myšlenkou, že všechno je třeba udělat hned! Že pokud nezažijete všechno co jste chtěli a nesplníte si svoje sny do pětadvaceti, tak jste vlastně úplný selhání. Vidím hrozný nátlak na mladý lidi být nejlepší, nejkránější, cestovat, mít nejvíc followerů, být šťastný, splnit si během pár let všechny sny, mít v dvaadvaceti svůj dream job a partnera a já nevím co všechno.


Takže pokud je vám kolem dvaceti a nemáte splněný svoje sny, nedělejte si starosti i když na instagramu vidíte milion 20-něco co už mají všechno a k tomu velkej following. Chill. Každý si jde život svým tempem.



Co se týče mého 2017 bylo to jak je zvykem dobré i špatné, ale musím uznat... že tentokrát to bylo mnohem víc dobrého.

Ještě na začátku roku jsem stále byla ve svojí opravdové první práci, kterou jsem ovšem téměř po roce opustila někdy na konci května, protože už jsem to jaksi nemohla vydržet. Rozhodla jsem se, že začnu chodit na jeden dálkový kurz do Brna, ale než k tomu dojde, budu si muset vydělat nějaké penízky a tak jsem se rozhodla opět jet do Anglie jako au-pair - tentokrát jsem ale neudělala chybu a využila té nejlepší příležitosti a to jít do Londýna. Když jsem totiž ópérovala poprvé před dvěma roky, byla jsem dost hloupá na to vzít první rodinu která mně chtěla a pak jsem litovala, že jsem nemohla využít těch všech možností, ač městečko ve kterém jsem byla bylo moc fajn. Když jsem do toho tedy šla znova, naplno jsem se vyzbrojila odhodláním získat rodinku v Londýně a využít všech možností, a že jich bylo. Musím říct, že moje rodina byla vážně naprosto úžasná. Emma a Andrew mi chybí, protože to byli tak hrozně chill, laid back, chápaví rodiče s mladým duchem. Můj pobyt byl tak trochu sen, protože nechápu, jak jsem se tam vůbec dostala. Měla jsem svůj vlastní pokoj i koupelnu, v krásném domě v Ealingu, což je nejzelenější část Londýna, dobrý plat a na starost tříletá dvojčata. Ačkoliv to občas bylo náročn (ať proto že to byla dvojčata tak proto že jim byli tři roky) užila jsem si to. Londýn mi občas opravdu chybí. Ty nekončící možnosti. Každý víkend jít do jiného muzea, budovy, výstavy, místa, nebo na akci. Srší to tam kulturním životem, což je něco co bych nečekala, že tak ocením.




Jediné, co mně na životě v Londýně dost vadilo byl ten neustálý strach z bombardování aneb 'vlezu do metra v bodu a a dožiju se bodu b?' To je bohužel ale něco, co je v Londýně normální, což byla jedna věc, která mně trochu znepokojovala. Jak normální jsou ty tragédie, které tam jsou fakt na denním pořádku.

No, ale co se nestalo, asi něco ještě víc šokujícího než že jsem chytla skvělou rodinu a to... našla jsem si partnera. A to musím fakt zdůraznit, že jsem nejela do Anglie jako spousta holek úplně odvařená z britského přízvuku a toužící si najít nějakého sexy Brita. Vtipná skutečnost totiž je, že jsem se na OkCupid zaregistrovala ze dvou důvodů - najít si nějaké lidi se kterými chodit ven aneb prostě kámoše a potom také zkusit čapnout nějakou slečnu. Ano, ne přítele, ale konečně se poddat mojí touze a vyzkoušet si něco (vztah nebo ani ne, whatever) s holkou. No... a to mi teda bylo docela utnuto, když jsem jen po pár dnech tam potkala muže, se kterým jsem si psala několik dní doslova v kuse den i noc a prostě... znáte to, pravá láska a já nevím co. U mně je něco takového extra speciální, protože si s většinou lidí prostě nesednu a pokud nevím o čem s nimi mluvit, okamžitě ztratím zájem. Pokud tedy pak potkám někoho, s kým nepřestanu mluvit jediný den, tak je mi jasné, že it's the right person. Nechci tu psát žádné nechutné zamilované řeči. Pokud by nebyl chápavý, vtipný a prostě spousta dalších pozitivních přívlastků, tak s ním ani nejsem, že.

No jenže co se nestalo... Netrvalo dlouho a začali jsme se bavit o sestěhování. Já vím, pro někoho úplně absurdní představa. Pro mně osobně je sice zase absurdní být s někým třeba pět let a nebydlet spolu, což je pro spoustu lidí normálka. Já si stojím za tímhle - if it feels right, why not. Jestliže má člověk pocit, že by něco měl udělat, že to chce udělat a udělá ho to šťastného... PROČ ne? Jaký je důvod kromě toho co si myslí lidi nebo společnost se tomu bránit? A my jsme se nebránili. Protože to je prostě to, co chceme. Takže jsem se tedy po nějakých čtyřech měsících sestěhovala k mému first ever příteli. (no, když to tak čtu zní to vážně trochu šíleně)

Nerada jsem opouštěla svoji aupair rodinu, ale byli za mně rádi a taky si místo mně našli skvělou, hrozně milou Němku, takže myslím, že to všechno vyšlo dobře. A tak jsem se tenhle rok poprvé sestěhovala s prvním partnerem. A vůbec, tenhle rok bylo hodně "first times"... Pustila jsem se do uklízení a renovování a cítila se jako moje máma anebo tak trochu jako dospělá, schopná žena, což není tak hrozné, jak bych si představovala. Byli jsme spolu na spoustě super místech a na plno se ještě chystáme. Konečně, KONEČNĚ jsem si pořídila vytouženého gekončíka nočního - bože jak dlouho jsem po tom zvířátku toužila - a nakonec taky krajtu královskou. Což byla moje druhá vysněná danger noodle. Teď už jenom pracuju na to dostat mojí užovku do Anglie, což tedy rozhodně není jednoduchá úloha a možná o tom i napíšu článek, protože o tom nejsou vůbec žádné informace na internetu a byl to dost zázrak vůbec zjistit. Hned po přistěhování jsem si taky našla okamžitě práci, ale na příští rok jsou úplně jiné plány.

Co se plánuje na 2018? Víc stěhování (do většího města) a další zvířátka, na která se už nemůžu dočkat. Taky dokončení mých rukávů a možná další změny vzezření. Psaní mých děl v angličtině a snad i vydání na Amazonu. Nějaké to studium, které snad vyjde a... plno dalšího. Uvidí se. Nic mně moc netíží, netlačí a žádné komplexy z předsevzetí nemám, protože si žádná dělat nebudu.

Celkově musím říct... cítím se ohledně života celkem fajn. Snad byl i váš 2017 fajn.


 

O sobeckosti

30. listopadu 2017 v 23:07 | AD. |  Nezávratná moudrost
K sepsání tohohle článku mě přivedlo čtení jakéhosi článku, který polemizoval nad tím, jestli nás mají kočky opravdu rády anebo nám (ony anebo všechna zvířata když na tom sejde) vyjadřují náklonnost jenom čistě z toho důvodu, že jsme poskytovatel potravy a o nic jiného jim vlastně nejde. Já jsem se nad tím trochu zamyslela, jako to dělám s každou blbostí, a došla jsem k závěru, že... neděláme vlastně všechno ze sobeckých důvodů?

Zvlášť ve spojení s některými cynickými, kyselými komentáři ohledně toho, jaké jsou kočky bezcitné, sobecké bestie, které lidi jenom využívají mi přišlo vážně úsměvné si uvědomit, že vlastně naprosto všechno v našem životě je řízené jedním základním faktorem - našimi vlastními potřebami. Řídíme se vlastně jen tím, jestli nám daná věc benefituje, takže pokud to tak mají kočky taky, nemůžeme se nad nimi ničím povyšovat. Lidé hrozně polemizují nad tím, jestli na nás zvířatům "vážně záleží" a přitom... si tu otázku nepokládají u lidí, protože jsou si jistí, že přeci jsem schopní lásky a ta není sobecká. Není?

Když se nad tím zamyslím já přijde mi, že ani lidé se neřídí podle ničeho jiného než vlastního štěstí a benefitu.

Například láska dítěte k jejich rodiči. Pro někoho hrozně čistá a nesobecká. Myslíte si, že by dítě svého rodiče tak milovalo, kdyby nebyl od jeho narození poskytovatelem bezpečí, potravy a lásky? Nemilujeme naše rodiče, protože jsou to naši rodiče - milujeme je, protože se o nás starají a díky tomu se cítíme dobře, máme co jíst a kde spát. Milujeme naše partnery proto, že se s nimi cítíme dobře - protože se díky nim my cítíme dobře a to dělá nám dobře. Milujeme je, protože nás chválí a dělají nám dobře a prioritizují nás před ostatními. Stejně tak milujeme naše zvířata, protože jsou roztomilá, protože jsou něco jako naše děti, protože máme pocit že jsou naše zodpovědnost a to nám dělá dobře a cítíme se díky tomu užiteční. Milujeme naše skutečné, lidské děti, protože jsou to naše výtvory, což hladí naše ego, a to nám dává lepší pohled ohledně vlastního já, protože jsou náš obraz a možnost udělat věci jinak, lépe. Není prostě možné cítit lásku k někomu, kdo nám něco alespoň tím nejdrobnějším způsobem něco nedává a alespoň trochu nám nedělá život lepší - v našich hlavách jde prostě vždycky a především o nás, náš benefit, naše pocity. I pokud je to vše zabalené v "nesobeckosti".


Dokonce i "dobří lidé" dělají dobré věci, protože se po jejich vykonání cítí dobře - všechno se to prostě vždycky vrátí zpátky k tomuhle sobeckému, egocentrickému pocitu zadostiučinění a vlastní spokojenosti. A není na tom nic špatného.

Rozhodně jsou určité druhy sobeckosti. To všechno co jsem popsala nahoře jako sobeckost vidím, ale je to sobeckost, která nikomu a ničemu neubližuje. Pak je tu ale ta, která nás nutí různými způsoby ubližovat ostatní anebo znevýhodňovat jejich život. Ta je samozřejmě horší, ale... můžeme vážně "sobecké" lidi tak hrozně trestat a nadávat na jejich rozhodnutí, když se všechna naše rozhodnutí řídí sobeckostí, jenom jiným, mírnějším druhem?

A ne, tenhle článek opravdu neměl za cíl přesvědčit, že jsme všichni sobecký, egoistický svině a nic hezkýho nemá smysl. O co jde je spíš takové zamyšlení nad tímhle a tím, jak v tomhle ohledu mluvíme právě o zvířatech, jak už jsem nakousla na začátku. Jestliže se s vámi váš pes mazlí a je na vás upnutý jenom proto, že mu dáváte najíst, proč je to špatně? Vy jste s ním jen proto, že milujete být v jeho společnosti a milujete mu poskytovat pohodlí. Jestliže jsou kočky svině, co si vezmou jídlo a pak odkráčení pryč, tak co? Stejně je máte rádi. Je plno lidí, co dělá to samý a nikdo se nad tím moc nepozastaví...

Jen takový podivný zamyšlení na večer, nic víc...

13 Reasons Why 13 Reasons Why Is Total Shit

14. června 2017 v 16:01 | AD. |  Filmové zážitky
Abych pravdu řekla, hodně dlouho jsem ohledně ničeho necítila takovou tu syrovou nenávist a docela mi ten pocit chyběl. Dnes jsem ale dosledovala seriál, který jsem všude neustále slyšela doporučovat a neměla jsem tušení o čem vlastně ani je jménem Thirteen Reasons Why. Už fakt, že ho doporučovali většinou lidi co mají "-náct" mi měl něco říct, ale přeci jen mě od nich dělí jen pár krátkých roků a tak jsem nečekala, že by pro mě ten seriál byl takový fail jako byl, ale bohužel se tak stalo.

Thirteen Reasons Why je jedna z největších sraček, co jsem poslední dobou viděla a dovolím si v tomhle článku jak pro vlastní mentální dobro tak v naději, že je na světě někdo, kdo sdílí můj názor, vypsat proč.

Reason 1

Ano, hned na začátek musím tomuhle seriálu tak trochu uznat fakt, že je tu zcela jasně dáno, pro jakou věkovou skupinu byl vytvořen. Dokonale jsem v tom viděla všechny ty trapný teenage tropes ale co mi prostě hrozně vrtá hlavou je, že mi je jenom dvacet něco a i tak mi přišel ten seriál tak příšerně klišé. Vždyť jsem ještě před nějakou dobou taky byla puberťák, tak proč jsem při sledování toho seriálu a řešení problémů a poslouchání argumentů hlavních postav připadala jako znuděná třicítka neschopná se soucítit s myšlením náctiletých?

 


Vyvracení klasických feministickych mýtů

21. listopadu 2016 v 16:42 |  Nezávratná moudrost
Vyvracení feministických mýtů a hloupých argumentů je něco, ohledně čeho jsem dosti vášnivá, protože je to prostě zábava. Samozřejmě nejen to - přijde mi i důležitý lidi informovat a ráda si zjišťuju fakta, vzdělávám se apod. Je mi jasné, že i já se můžu plést a tak jsou třeba nějaké informace v tomhle článku chybné anebo nedokonalé. Ráda se nechám opravit, na druhou stranu jsou to pořád z velké části mé názory, tudíž bych se ráda vyhnula nějakým vášnivým válkám rozdílných přesvědčení, takže se vším v klidu. ;) Na konci článku budou ovšem taky všechny odkazy (alespoň ty co jsem se mi chtělo uložit) na výzkumy a statistiky, co se mi chtělo přidat, což často bývá něco, co feministky u svých "faktů" moc často nevedou.

1) Wage gap

Jedním z nejvíce omýlaných a nejvíce vytahovaných argumentů feministek je a snad vzdy bude rozdíl v platech. Ženy údajně dostávají zaplaceno méně než muži za naprosto totožnou práci. No, problém s tímhle argumentem ale začíná hned na začátku - tahle statistika totiž nepočítá se spoustou vcelku důležitých drobností, což vám potvrdí každý slušný ekonom. Začneme tim nejjasnějším - ženy dělají úplně jiná životní rozhodnutí, než muži. Raději pracují méně a tráví čas s dětmi více, také mají pochopitelně mateřskou dovolenou apod. Očekávat, že člověk který prostě a jednoduše pracuje méně hodin, což ženy dle statistik pracují, dostane stejný celkový plat jako někdo, kdo pracuje víc a bere si méně volna je tak trochu nelogické.

Nikdy jsem se navíc nesetkala s tím, že by muž za naprosto stejnou práci dostal víc. Mám známé a členy rodiny, kteří pracují ve vedoucích pozicích, tudíž vím kolik platí svým zaměstnancům a žádné "oh, ty jsi žena, tak to musíš dostat o xy méně" tam není. Stejně tak jistě vím, že mám stejný plat jako moji mužští kolegové. Až mi někdo jasně předloží pracovní smlouvu a platový výměr, ve kterém je jasně vidět že jediný rozdíl je že v papírech od ženy jsou jiná čísla platu, začnu to brát vážně, do té doby to jsou jen výmysly a hlouposti.

Druhý problém nastává v tom, že ženy si vybírají častěji úplně jiné pracovní pozice než muži. Vybírájí si pozice, na kterých mají sice nižší mzdu, ale větší pracovní jistotu a celkové bezpečí. Ženy hornice nevidíte proto, že ženy chtějí práci, kde jim nehrozí zraněnií nebo smrt, ne kvůli sexismu. Jsou pozice, na kterých muž raději přijme muže, protože má pocit že by se na ni žena nehodila anebo že toho není schopná. Musím přiznat, že ženy bývají emotivnější a tak mě osobně přijde vcelku logické, že například ředitelé firem anebo manageři jsou častěji muži, protože je to pozice, na kterou se způsob jejich myšlení častěji hodí - taky má spousta takových osob psychopatické sklony, což je také častěji doména mužů, hah. Není to tak vždy a každý by měl prvně koukat na zkušenosti a znalosti daného člověka, nemůžete ovšem lidem rozkazovat koho zaměstnat, což mi připomíná kvóty, které mají například v Americe - univerzity anebo firmy jsou placené státem za to, že naplní kvótu, kterou mají řečeno, že musejí přijmout xy ženských zaměstnanců, anebo xy zaměstnanců jiné rasy. Pokud někdo chce dosáhnout úspěchů s pomocí takového "podvádění" tak prosím, ale mě se to jako rovnocennost opravdu nezdá...


"Nerealistické znázornění žen" ve hrách

14. srpna 2015 v 19:59 |  Nezávratná moudrost
Tohle je tak trochu reakce na jednu už starší událost, nad kterou jsem nejdřív mávla rukou ačkoliv mě vcelku namíchla, ale nakonec mě rozhoupalo čtení článku Domi, na který jsem úplně náhodou klikla, když se mi objevil na Facebookové zdi. Aneb trochu budu nadávat na feministky a dnešní fat friendly dobu.

Okay. V podstatě jde o to, že podpůrná skupina proti bulimii vydala před nějakou dobou set přefotošopovaných fotek známých ženských postav z her s tím, že je přetvořili do podoby "normálních" žen, protože jejich vzhled je dle nic nereálný. Fotoset byl na jejich stránce bulimia.com zveřejněn s dojemným popiskem říkajícím: "Některá herní studia se mohou pochlubit jejich hyper-realistickými světelnými efekty a vychvalováním přirozeného pohybu jako nejnovější funkce svých her. S takovou pozorností ohledně detailů nás podivuje, proč nemohou přesně vylíčit ženské tělo?"

Další z věcí, co mě teda slušně rozesmála bylo, že prý fotografie přetvořily tak, aby víc seděly na skutečný vzhled obyčejné americké ženy. No v tom případě to teda ještě dopadlo sakra dobře. Samozřejmě kňourali i o tom, jak něco takového může mít hrozně negativní dopady na ubohé holky, co to hrají, protože si budou připadat neatraktivní a budou z toho mít trauma. To se samozřejmě může stát až poruchou příjmu potravy jako je právě bulimie nebo anorexie. K tomu se teda musím vyjádřit.



Jsou "fashion blogy" fashion?

8. srpna 2015 v 14:22 |  Nezávratná moudrost
Fashion: "a popular way of dressing during a particular time or among a particular group of people"

Ví se o mně, že nemám v lásce fashion blogerky, vlastně ani ty beauty a tak celkově. To by mohlo vést k domněnce, že jsme nějaká tlustá žárlivá socka, která chodí v teplákách, nemaluje se a na vzhled prostě sere. Anebo zkrátka žárlím na ty krásný, talentovaný a úžasný holky, který jsou tak lepší než já, protože si vybudovaly svoje impérium fascinovaných oveček, které žerou každý jejich outfit. Hohoho, o tomhle se tedy pobavíme.

Asi hlavní a první, co bych ráda řekla je, že je velký rozdíl mezi tím oblékat se podle módy a mít vkus. Kurva velkej rozdíl. A pak je tu takovej ten citátek, který říká něco jako že styl je způsob, jak říct kdo jste bez toho, abyste museli promluvit. Ten já mám ráda a celkově vystihuje můj postoj. Většina fashion blogerek prostě není nikdo, protože na sebe natáhnou jen to, co je v módě, co se nosí, a to za každou cenu. Ať je to hnusný, ať je to směšný, prostě se to nosí a tečka. Mají to v HáeMku, beru to. Zara? Super! River Island? Dejte to sem!
Já zkrátka a jednoduše nevidím vůbec nic obdivuhodného na tom podívat se na seznam věcí, co se nosí - jak říká definice slova móda nahoře - a obléct si to. Nevidím na tom nic obdivuhodného, vlastně k tomu sakra ani nepotřebujete žádný vkus, žádný etický cit, nic. Stačí jen když máte prachy a přehled. Pak donutíte další lidi, kteří se buď tak moc bojí, aby zapadli, že budou nosit cokoliv, anebo se jim prostě líbí to, co letí protože to letí, aby si vás všimli a začali vás obdivovat.



Pád Pretty Little Liars

7. dubna 2015 v 20:16 |  Filmové zážitky
Okay, obvykle ani nepřemýšlím nad napsáním recenzujícího článku a takovýho "rozboru" o seriálu samotným, a už vůbec ne o mainstreamové sračce jako je tohle, ale poslední díl mě k tomu tak nějak nakopnul. Pretty Little Liars je pro mě bohužel jedním z těch seriálů, na které jste kdysi začali koukat a už na ně koukáte jenom proto, že jste nad tím ztrávili tooolik času a prostě chcete alespoň vědět, jak to dopadne, i když nadáváte na každej díl a ani nevíte, proč vás to baví.

Nejhorší je, že jsem ho měla chvíli celkem ráda, fakt. Nikdy to nebylo mýmu srdci tak blízký jako Walking Dead, Arrow a ke kvalitě Game of thrones to má taky daleko. A úplně se stydím, že ještě před necelým rokem jsem na tenhle seriál psala dost pochvalnou recenzi, ve které je řečený vlastně už naprostý opak toho, co budu psát dnes. Asi tím budu plýtvat váš čas, bůh ví kdo ten článek přečte, doufám že většina z vás má to štěstí, že na takovou hloupost nekouká, ale pokud ano, snad semnou budete souhlasit, protože jinak teda už nechápu vůbec nic.


Jak jsem řekla, PLL byl vlastně docela fajn seriál, když ještě následoval ten základní vzorec. Sledovat čtveřici kamarádek, kterým najednou začne psát bývala velitelka party, která... má být tak nějak mrtvá. Bylo to nové, bylo to zajímavé, mělo to potenciál. Něco takového jsem ještě neviděla. Mělo to takový správný tajemný tón, jako - píše jim opravdu ona? To je přeci nemožné, tak kdo to je? Kdo by měl takový zvrácený smysl pro humor a mučil je? Ale pořád tam byla ta malá nepravděpodobná možnost, že to dělá Alison, která i za života holkám způsobila nejeden problém svou panovačností a takovou mírnou psychopatičností.


Šokový faktor prodává, bohužel

8. března 2015 v 20:59 |  Nezávratná moudrost
K napsání tohohle článku mě tak nějak rozhoupalo tohle video. Celkově jsem o tom zatím psát nechtěla, ale říkám si, proč ne. V podstatě bude článek hlavně o hudbě, ale dá se to tak nějak i celkově použít i na celebrity, filmy, reality show a podobně.

V dnešní době už je toho k vidění hodně a lidé se zřejmě začínají tak trochu nudit. Kvalitní, promyšlené a hluboké umění - ať se tu bavíme o hudbě, filmu, knihách, nebo čemkoliv jiném - už není pro většinovou populaci dostatečně zajímavé. Ačkoliv se za ním skrývá kupa práce a talentu. Teď chtějí lidi něco, co je bude šokovat, i když na tom bude trpět kvalita. Ale i ty největší sračky si najdou své obdivovatele, zvlášť v dobách, kdy inteligence lidstva prostě generaci s generací klesá.

Osobně jsem člověk, kterému tohle vcelku vadí. Miluju renesanční umění, kdy byly obrazy propracované a umělci měli spoustu talentu, mám ráda i klasickou hudbu, i když jí neposlouchám tak často, dokážu ji ocenit. Mám ráda filmy, které mají hlubokou myšlenku a jsou z technické stránky propracované, i když se tím pádem pro většinu lidí můžou zdát nudné, zdlouhavé, táhlé. A ačkoliv mám ráda spoustu věcí, které ještě v dnešní době pokládají někteří za kontroverzní - piercingy, tetování, líbí se mi i split jazyka, nebojím se bavit nebo zajímat o věci jako jsou úchylky, vrazi a podobně - tak tohle je něco, co mi prostě... uchází. Šokový faktor, který je v posledních letech tak populární mi prostě přijde spíš k pláči.


Proč nesnáším Stmívání

4. srpna 2014 v 21:46 |  Nezávratná moudrost
Tohle tak úplně nebude jeden z těch milionu totožných článků poukazujících na stupiditu Stmívání a na to, jak jsou upíři v něm... No, ne úplně upíři, nebo na to, jak je odpudivý je obličej Roberta Pattisona, Bella bezcharakterní postava a celkově všechny tyhle často řešené zápory. I když nutno říct, že ano, všechny jsou pravdivé. Ale je tu něco mnohem nebezpečnějšího a vážnějšího, kvůli čemu nemám Stmívání ráda a moc lidí jsem o tom psát neviděla.

Edward a Bella, celé Stmívání, jsou totiž ukázkový příklad tzv. abusive relationshipu.

Nevím, jak to nejlépe přeložit do češtiny, protože v angličtině mi to prostě vystihuje nejlépe - je to něco, co všichni nesnášíme a řešíme, ale kupodivu to téměř nikdo nevidí ve Stmívání, kde je to ve vší jasnosti. Takový vztah funguje úplně stejně, jako vztah mezi hlavními propagonisty téhle ságy. Edward je dominantní muž, "násilník" (abuser). Bella je tichá, submisivní, ovlivnitelná "oběť". Celý skript filmu je prostě ukázka toho, jak takový vztah funguje a nejhorší je, že právě tenhle vztah je pro mladé dívky popisován jako nebeský, ideální, dokonalý!
Přitom je v reálném životě při nejmenším nezdravý a obvykle přímo destruktivní.